Banánové cupcaky s makadamovými ořechy, mascarpone krémem a karamelem

Teď tu byla menší pauza, protože minulý týden jsem servírovala recepty v trošku jiném formátu. A hned dva! Takže vlastně pauza nebyla. Kdyby to někomu uniklo (protože o tom opravdu vůůůbec nikde nemluvím :D), poštěstilo se mi předešlou středu upéct hned dvě věci v přímém přenosu. A že to byly nervy. A obří!

Jak se to vlastně stalo? To jsem tak otevřela v červenci email a koukal tam na mě jeden od Kláry Chládkové z Dobrého rána s tím, že bych jim tam mohla něco upéct. Asi tak pětkrát jsem si ho musela otevřít a zavřít a přečíst znovu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Email nezmizel, což mě přesvědčilo, že to nejspíš bude fakt realita. Neváhala jsem ani chviličku a souhlasila. Všechno bylo super, než jsem začala přemýšlet.

S postupem času mi začalo docházet, že to bude přímý přenos. Že to je na dvě a půl hodiny. Nejspíš budu muset mluvit a odpovídat na otázky. Ne že bych najednou byla němá, ale přemýšlet nad odpovědí a vyloudit ze sebe zároveň nějakou ucházející, co má hlavu a patu, když jsem ve stresu, je pro mě docela problém. Důkazem mi budiž moje ústní zkoušky (všem mým zkoušejícím se tímto omlouvám), kdy se mi to myšlení a mluvení moc nedaří skloubit. Můj mozek si asi myslí, že je to děsná sranda, když v takové chvíli prostě vypne a nechá mě se v tom plácat a potápět se hlouběji a hlouběji do těch nesmyslů, co začnu vypouštět na světlo světa. Většinou pak přejdu k hihňání a doufám, že se to tím nějak zamaskuje. Nefunguje to, bohužel. Takže jsem za nemyslící blábolící telátko :D

Zhruba týden před mou televizní premiérou mi byl vysvětlen průběh takového natáčení a sděleno všechno, co je třeba vědět. Třeba to, že bych měla mít nachystaný aspoň dva až tři recepty. Já už jsem tu na sebe několikrát práskla, že jsem strašně pomalá. Když je u něčeho napsaný, že je to za půl hodinky hotový, mně to trvá aspoň hodinu. A k tomu ten nepořádek. Já prostě nedokážu péct tak, abych po sobě zároveň stíhala uklízet. Takový lidi (takže všichni) jsou pro mě minimálně polobozi! Čili už od toho července jsem počítala s jedním receptem, který tam budu tak tak stíhat, doma jsem si ho poctivě trénovala, abych to zvládla bez nepořádku a pod tři hodiny. Podařilo se mi to stáhnout na dvě, na poli uklízecím ovšem s těžkou porážkou. A teď jsem k tomu měla přihodit aspoň ještě jednu věc. Tak to zní jako paráda. Z mé premiéry bude vcukuletu derniéra a jedna obří ostuda. Ale možná aspoň skončím v Blesku jako ta neschopná, za kterou doma určitě někdo peče. Třeba pes. Protože i ten by to zvládl líp.

Takže jsem honem začala přemýšlet nad něčím fakt rychlým, co bych mohla přidat k receptu číslo jedna. Recept číslo jedna byly tyhle cupcaky, který jsem si tak nějak vymyslela úpravou receptu na vanilkový cupcaky. Samotný těsto a krém jsou no problemo, jenže to bych nebyla já, abych si tam nedala menší výzvu (fakt moc chytrý, holka) v podobě karamelu. Tenhle sladký skvost mě totiž miluje tak šíleně moc, že se vždycky samým rozpálením na té plotně spálí, zhrudkuje nebo jinak zdeformuje. Kdybych dostala korunu pokaždé, když ho musím vyhodit, budu už mít vlastní vilu i s bazénem. A masérem. A Ferrari v garáži (i když já bych tam radši viděla Ford Mustang nebo Alfu Romeo, ale tak na zuby imaginárnímu koni nehleď, že). Za ten měsíc jsem karamelu udělala fakt hodně. Nevím, jestli je to tím cukrem, ale když ho zahřívám s vodou, prostě nezkaramelizuje, ale jen divně popraská a shoří. Nakonec se mi naštěstí posledních pár várek dařilo (a tak se pomalu loučím s tím Ferrari) a to proto, že ho teď dělám jen z cukru a bez vody a občas ho lehce míchám. Ať si píšou kde chtějí, co chtějí, jak je spodní vrstva zkaramelizovaná, promíchám to s tou vrchní, kde je ještě pořád cukr a nechám opět zkaramelizovat a tak pořád dokolečka, až ty hrudky zmizí a z pánve na mě čučí fešácký karamel.

Recept číslo dva jsem nakonec realizovala v podobě shortbread fingers, ale o těch až příští týden.  Ve středu jsem teda vstala o půl čtvrté ráno (doteď nechápu, že jsem nevypadala jako totální zombík),  abych si ještě stihla pobalit všechny suroviny a náčiní, co budu potřebovat, a před pátou ranní jsme vyrazili směr Brno. To by nebylo ono, kdyby samozřejmě nebyla zácpa na dálnici (protože ty jsou teď ve všech směrech na Brno aspoň 30 hodin denně), a nebyla bych to já, kdybych nedorazila o deset minut později (což v podstatě nejsem já, já chodím ze zásady všude aspoň o půl hodiny později). Na místě si mě hned vzali do parády v maskérně, abych neděsila lidi a peoplemetry nevybuchovaly nízkou sledovaností :D

Na place jsem si to pak všechno vyskládala, začala jsem si opakovat recept, abych na nic nezapomněla, a pak jsem měla v plánu se zeptat, jak tam funguje ta trouba (já vám budu muset totiž ukázat, s čím peču doma, to mi totiž nikdo neuvěří bez důkazů), a najednou slyším moderátory vítat diváky v šest ráno. A safra. To už se asi nezeptám. Během prvního videoklipu jsem zkusila sehnat někoho ohledně té trouby, nakonec mi ho sehnal moderátor a troubu zprovoznili pan kameraman a slečna z produkce (děkuju!). Jak jsem to měla všechno nachystaný a nádobí jsem jen schovávala pod stůl, šlo to nějak rychleji, než jsem čekala, a tak jsem pak už vyloženě chystala jen věci na ukázku pro moje pětiminutová okýnka slávy :D Jakmile kamery a světla zhasly, po cupcacích se jen zaprášilo, což mě strašně potěšilo, po sušenkách snad taky, ale ty tam musely ještě chvíli vystydnout. Všichni byli vážně moc hodní a milí, s každým dalším vstupem jsem byla o něco míň nervózní (ale to hihňání mi zůstalo a nejspíš se ho už nikdy nezbavím, udělám z toho asi svůj trademark). Pokud byste se taky chtěli zahihňat, můžete mě (a celou epizodu samozřejmě) zhlédnout tady.

O dortíčcích nemám co říct, jejich příprava není vůbec složitá a karamel jsem už zmiňovala. Ale jedna věc přece jen zbývá. Slíbila jsem kamarádům, že je budu ve vysílání pozdravovat nebo aspoň zamávám. To jsem jaksi neudělala (to ta nervozita, přísahám!) a dostala jsem trochu čočku. Ne, dobře, nedostala, ale dlužím jim to, protože mě pořád museli uklidňovat, že to bude dobrý, a pak mě ujišťovali, že to fakt bylo dobrý, a vůbec mi vážně moc pomohli. A naši samozřejmě taky (bez nich bych se tam vůbec nedostala). A sestra taky, ta mi zase poskytla šaty :D. Takže zdravím (a mávám) - v abecedním pořadí, abyste se nehádali - Aničku, Blanku, Evičku, Lucku, Pavla, Peťu, Yvonku.

Ingredience:
Cupcaky:
265 g hladká mouka
100 g třtinový cukr
30 g cukr krupice
1 ¾ lžičky kypřící prášek
1 lžička mletá skořice
85 g makadamové ořechy, hrubě sekané
35 g bílý jogurt
210 g oloupané banány
2 vejce
2 lžičky vanilkový extrakt
105 g změklé máslo
jemně mleté ořechy na posypání
Krém:
250 g mascarpone
165 ml smetana ke šlehání
60 g cukr moučka
Karamel:
150 g cukr krupice
120 ml smetana ke šlehání
35 g máslo
větší špetka soli

Postup:
Cupcaky: Mouku, oba cukry, kypřící prášek, skořici a ořechy smícháme. V jiné míse smícháme jogurt, důkladně rozmačkané banány, vejce a vanilku. Banánovou směs nalijeme do mouky a přidáme změklé máslo. Promícháme vařečkou dohladka, až v těstě nejsou hrudky. Těstem naplníme košíčky zhruba do tří čtvrtin. Pečeme v předehřáté troubě na 180 stupňů asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160 stupňů a pečeme dalších cca 5 minut. Necháme zcela vystydnout. Ozdobíme krémem, pokapeme karamelem a posypeme mletými ořechy.
Krém: V míse šleháme všechny vychlazené přísady na nízký výkon asi minutu, dokud mascarpone není krémové a smísené s ostatními přísadami. Pak šleháme na vyšší výkon do vytvoření pevných špiček (jako když šleháme smetanu). Dáváme ale pozor, abychom směs nepřešlehali, jinak se mascarpone srazí. Krémem naplníme zdobící sáček a ihned použijeme nebo skladujeme v lednici v uzavřené nádobě.
Karamel: Cukr dáme do hrnce o malém průměru a zahříváme na střední plamen, dokud cukr nezačne karamelizovat (nemícháme ho, jinak bude hrudkovitý). Jak uvidíme, že spodní vrstva cukru je zkaramelizovaná, můžeme cukr lehce promíchat, takto postupujeme, až zkaramelizuje všechen cukr a případné hrudky se rozpustí. Odstavíme z plotny, necháme za stálého míchání lehce vychladnout (asi dvě minuty) a po troškách postupně přilijeme smetanu. Pokud nám karamel ztuhne, znovu ho zahříváme na nízký plamen, dokud se opět nerozpustí. Odstavíme z plotny, vmícháme máslo a sůl a necháme zcela vystydnout.

• Pokud se vám v karamelu objeví hrudky, ještě nepanikařte a zkuste je chvilku nechat být. Pak karamelem zamíchejte a uvidíte, jestli se zmenšují nebo ne. Pokud se vám karamel bude pak zdát hořký (což se může stát, pokud necháte hrudky v karamelu rozpouštět příliš dlouho), radši ho udělejte znovu, přidáním smetany ani másla tuhle chuť nepřebijete.
• Použila jsem košíčky na mini dortíky, takže jich bylo zhruba dvojnásobek. Počet porcí uvádí počet dortíků při použití standardních košíčků.

Závěr:
Ještě než přeskočím k tradičnímu hodnocení chuti, tak musím říct, že v televizi jsem byla fakt nervózní a dělala jsem to všechno z poloviční dávky, takže když tam mluvím o množství, je to trochu matoucí. A teď konečně k tomu, jak to chutná. Těsto je banánové (nečekaně!), ale zase ne nějak extra výrazně, a jsou v něm znatelné kusy ořechů. Sladké je tak akorát a je krásně vláčně právě díky banánu a jogurtu. Krém naopak není moc sladký, což je jedině dobře, protože na něj přijde ještě ten karamel. A ten karamel je podle mě na tom to nejlepší. Sladký, ale díky smetaně ne tak, že by člověku zalepil pusu (i ve studiu jsme ho pak dojídali jen tak), a zároveň lehce slaný, což bezvadně kontrastuje tu sladkou chuť. Začínám mít fakt hodně ráda sůl ve sladkých věcech. Něco málo jsem testovala na kamarádech, pak taky na rodičích a vlastně i na štábu, všichni se tvářili spokojeně, takže jim rozhodně dávám plus i za sebe :D